Legislativa

1. Vymezení leasingu v právu ČR

Leasing není výslovně definován v platném českém soukromém právu. Soukromé právo je na leasingové operace aplikovatelné především ve svých obecných ustanoveních. Protože leasing není uveden mezi zvláštními smluvními typy ani v občanském zákoníku, ani v obchodním zákoníku ani v jiném (zvláštním) soukromoprávním předpisu, je posouzení některých aspektů leasingových obchodů v praxi často nejednotné a sporné. Problematické jsou především pokusy posuzovat leasingové operace z hlediska úpravy smluvních typů, které se v některých ohledech leasingu podobají.

Závažnější problémy nevyvolává v praxi aplikace ustanovení občanského zákoníku o nájemní smlouvě na operace operativního pronájmu. Vychází z totožnosti rozhodujících ekonomických i právních charakteristik obou institutů. Žádné z kogentních ustanovení občanského zákoníku hlavy sedmé části osmé občanského zákoníku se netýká specifik, kterými se operativní leasing liší od běžného nájmu.

I tak je však třeba konstatovat, že mezi běžným nájmem a operativním leasingem existují i některé rozdíly. Ustanovení části osmé hlavy sedmé občanského zákoníku předvídají pouze nájem věcí. Předmětem operativního leasingu bývají i jiné majetkové hodnoty (např. počítačové programy). Leasingová společnost v operativním leasingu nepředává vždy předmět leasingu ve stavu způsobilém k obvyklému užívání . V tomto směru je totiž možná i jiná dohoda smluvních stran, např. o montáži nebo o instalaci příslušné věci příjemcem leasingu. Odlišná je i praxe uzavírání podnájemních smluv týkajících se předmětů operativního leasingu. Na rozdíl od § 666 občanského zákoníku je ve smlouvách o operativním leasingu uzavření podnájmu vázáno vždy na výslovný předchozí souhlas leasingové společnosti. Náhrada vadné věci jinou věcí sloužící témuž účelu nemusí ve smlouvách o operativním leasingu být vždy formulována jako právo příjemce leasingu – na rozdíl od práva nájemce při podnikatelském pronájmu věcí movitých podle § 721 odst. l občanského zákoníku. Po skončení operativního leasingu je příjemce leasingu povinen předat předmět leasingu zpět leasingové společnosti. Nepřichází v úvahu aplikace ustanovení § 676 odst. 2 občanského zákoníku o automatickém prodlužování nájemní smlouvy. Tato specifika operativního leasingu však nedosahují takové intenzity a nejsou z hlediska podstaty této obchodní operace natolik významná, aby vyloučila tuto aplikaci ustanovení občanského zákoníku o nájemní smlouvě.

Podstatně složitější je z hlediska našeho soukromého práva aplikace konkrétních ustanovení obchodního zákoníku a občanského zákoníku na operace finančního leasingu. Důvodová zpráva k návrhu obchodního zákoníku předpokládala úpravu leasingových operací ustanoveními § 489 – 496 o smlouvě o koupi najaté věci. Podobné podřazení je však sporné a odporuje podstatě leasingu. Při finančním pronájmu nepřechází nebezpečí škody na věci od leasingového pronajímatele na druhou smluvní stranu až s přechodem vlastnictví k předmětu smlouvy, jak je tomu u smlouvy o koupi najaté věci, ale zásadně okamžikem předání předmětu leasingu. Přechod vlastnictví je v leasingové operaci chápán jako součást celého komplexu vztahů charakteristických pro leasing, nedochází k němu odděleně a pouze v návaznosti na nájemní smlouvu, jak je tomu u koupě najaté věci pojímané obchodním zákoníkem akcesoricky jako doplněk nájemní smlouvy. Koupě najaté věci prováděná podle dílu IV hlavy II obchodního zákoníku je pouze jedním (nikoliv nejčastěji užívaným) z několika možných způsobů uspořádání vztahů leasingového pronajímatele a nájemce po ukončení leasingové smlouvy. Jde i o rozdílnost procedury přechodu vlastnictví k předmětu smlouvy – při finančním leasingu k němu nedochází výlučně jednostranným výkonem oprávnění leasingového nájemce (opcí) v průběhu obchodní operace nebo na jejím konci, jak je tomu u smlouvy o koupi najaté věci. Specifikem finančního leasingu je i zásadní nevypověditelnost leasingové smlouvy. Jde i o rozdílnost cílů obou transakcí – při finančním pronájmu jde především o užívání předmětu leasingu leasingovým nájemcem s perspektivou případného (nikoliv nezbytně nutného) převodu vlastnictví na konci leasingu.

Nabízí se také podřazení finančního leasingu ustanovením občanského zákoníku o nájemní smlouvě. Svádí k tomu i terminologie užívaná v řadě leasingových smluv. Od nájmu je finanční leasing odlišen zejména svou pořizovací funkcí, jakož i tím, že předmět smlouvy je leasingovou společností zakoupen na základě výběru příjemce leasingu naprosto účelově pro jeho následné předání do leasingového užívání. Na rozdíl od nájemní smlouvy předvídá smlouva o finančním leasingu zpravidla výslovně přechod vlastnictví najatého předmětu na příjemce leasingu na konci leasingové operace. V řadě zbývajících případů mu umožňuje, aby na konci leasingové smlouvy rozhodl jednostranným úkonem o koupi předmětu leasingu za předem stanovených podmínek. Příjemce leasingu přejímá smlouvou o finančním leasingu nebezpečí škody na předmětu leasingu i nebezpečí spojená s jeho provozem (a to okamžikem předání předmětu leasingu) a nese zpravidla náklady spojené s jeho provozem, údržbou a opravami. V těchto ohledech se smlouva o finančním leasingu, tak jak je opakovaně a v masovém měřítku konstruována v praxi, liší od kategorických ustanovení občanského zákoníku, která tato rizika při úpravě nájemní smlouvy připisují pronajímateli.

Specifikem je i vzájemná podmíněnost kupní smlouvy, kterou leasingová společnost získává předmět leasingu do svého vlastnictví podle dispozic a výběru příjemce leasingu a vlastní leasingové smlouvy. Konstrukce nájemní smlouvy podle občanského zákoníku nezohledňuje složité většinou třístranné právní vztahy navazované při finančním leasingu. Na vztahy stran finančního leasingu nelze aplikovat ustanovení § 676 odst. 2 občanského zákoníku o automatickém prodlužování nájemní smlouvy. Podpůrná aplikace § 723 občanského zákoníku podstatě finančního leasingu neodporuje.

Problematické byly i pokusy posuzovat některé dílčí aspekty finančního leasingu s využitím jiných smluvních institutů upravených výslovně v občanském zákoníku nebo v obchodním zákoníku a sledujících podobný účel jako leasing. Byly hledány analogie např. se smlouvou o zprostředkování podle § 642-65l obchodního zákoníku, se smlouvou o obchodním zastoupení podle § 652-672 obchodního zákoníku, se smlouvou o úvěru podle § 497-507 obchodního zákoníku, se smlouvou o dílo podle § 536-565 obchodního zákoníku či s kupní smlouvou (včetně koupě na splátky a koupě s výhradou vlastnického práva) podle § 588-6l0 občanského zákoníku a § 409-475 obchodního zákoníku..

Z již téměř desetileté praxe masového rozvoje finančního leasingu v ČR (byly již uzavřeny a naplněny statisíce leasingových smluv) je zřejmé, že finanční leasing je specifickou soukromoprávní transakcí uskutečňovanou s využitím možnosti uzavírat inominátní smlouvy podle § 269 odst.2 obchodního zákoníku resp. § 5l, § 49l a 853 občanského zákoníku. Úprava podle současných platných soukromoprávních kodexů v tomto smyslu ostatně navázala na úpravu tzv. ostatních nepojmenovaných smluv v § 352 někdejšího hospodářského zákoníku. Ani tento kodex neupravoval finanční leasing jako specifický smluvní typ. Leasingové společnosti se přitom při úpravě svých vztahů s příjemci leasingu i dodavateli (výrobci, prodejci, dovozci) v praxi nedostávají do rozporu s kogentními ustanoveními obou základních soukromoprávních kodexů (viz zejm. § 263 obchodního zákoníku) a postupují ve shodě s výchozím postulátem těchto zákoníků – se zásadou smluvní svobody účastníků soukromoprávních vztahů.

Předpokladem konstrukce smlouvy o finančním leasingu jako inominátního kontraktu je dohoda smluvních stran leasingové operace o všech podstatných náležitostech při respektování obecné procedury uzavírání smluv stanovené platným občanským a obchodním právem. Lze souhlasit s úvahami o výslovné úpravě finančního leasingu jako samostatného smluvního typu a o úpravě specifik operativního leasingu v rámci nájemní smlouvy v připravovaném novém komplexním občanském zákoníku. Toto řešení by posílilo právní jistotu stran smluv o finančním leasingu. Musí však respektovat dosavadní vývoj leasingového produktu a potřeby leasingové (resp. celkové ekonomické) praxe.

2. Předpoklady výkonu leasingových činností podle práva ČR

Právní režim leasingu dotvářejí i platné předpisy veřejného práva. Především ty, které vymezují podmínky pro leasingové podnikání. Jsou dosti liberální. V souladu s těmito předpisy může v ČR vystupovat jako poskytovatel leasingu kterákoliv obchodní společnost nebo fyzická osoba při splnění obecných základních podmínek pro soukromé podnikání. Leasing je na základě zák. č. 455/91 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů, řazen mezi volné živnosti. Od 1. ledna 2001, tzn. od účinnosti nařízení vlády č.140/2000 Sb., kterým se stanoví seznam oborů živností volných a nařízení vlády č. 469/2000 Sb., který se stanoví obsahové náplně jednotlivých živností, je pro provozování finančního i operativního leasingu movitých věcí potřeba získat živnostenské oprávnění pro „pronájem a půjčování věcí movitých“, pro leasing nemovitostí bez doprovodných služeb živnostenské oprávnění pro „realitní činnost“ a pro leasing nemovitostí s doprovodnými službami živnostenské oprávnění pro „správu a údržbu nemovitostí“. Společnostem, které nadále provozují leasing na základě dříve běžných živnostenských oprávnění pro „koupi za účelem dalšího prodeje a prodej“ bez jejich transformace podle výše uvedených nařízení vlády, hrozí postih za neoprávněné podnikání ve smyslu 61 odst. 1 živnostenského zákona.

Banky jsou oprávněny k provozování operací finančního leasingu přímo ze zákona č.2l/92 Sb., o bankách. Po získání povolení ČNB mohou na základě zákona o bankách u nás provozovat leasing i pobočky zahraničních bank zřízené na území ČR.

Leasingové společnosti u nás nepotřebují, stejně jako ve většině evropských států, ke své komerční činnosti zvláštní licenci. Jejich činnost nespadá do sféry aplikace platného zákona o bankách a není vůči nim uplatňován bankovní dohled ani zvláštní administrativní dozor jiného státního orgánu. Jsou však povinny řídit se stejnými předpisy, jako jiné obchodní společnosti a jiní podnikatelé, zejm. obchodním zákoníkem, zákonem na ochranu hospodářské soutěže, zákonem na ochranu spotřebitele, zákonem proti praní špinavých peněz, zákonem o konkursu a vyrovnání, předpisy na ochranu životního prostředí, daňovými a účetními předpisy apod. V tomto ohledu je jejich činnost kontrolovatelná a postižitelná v působnosti příslušných orgánů státu.